Petr SuchýMilé maminky, babičky a tety,
tento příspěvek patří Vám, protože jste to právě Vy, které často hledáte náplň pro svou rodinu. Chcete, aby i Vás partner s dětmi strávil nějaký čas a strávil ho smysluplně. Takové odpoledne, den či týden si pak všichni uloží do hezkých vzpomínek a budou chtít další a další.
Na těchto stránkách najde inspiraci celá rodina a vy je můžete své polovičce ukázat. Mezi mnoha možnostmi, jak to udělat, máte ode mě dva rozdílné příklady:
- “Hele, koukej se víc věnovat dětem. Našla jsem ti o tom celý web, tak začni něco dělat …”
(z vlastní zkušenosti můžu říct, že tato verze se mine účinkem)
- “Pojď se mrknout, našla jsem prima stránky a nápady pro volný čas s dětmi, mohlo by vás bavit třeba tohle …”
(na této větě se mi líbí přidané emoce a účast, takže jakožto partner vstanu a jdu se tedy podívat, co jsi mi to vlastně našla)
Vaše děti si touží s tatínkem hrát a ať už jejich představy o hraní naplňuje či ne, určitě naplňuje spoustu nevědomých potřeb, které mají. Má tak v rodině důležitou roli a za to mu patří vděk.
Sám jsem studoval „otcovství“ z různých rozhovorů a pod různými úhly a sestavil jsem si určitý žebříček. Ten ukazuje, jaký vliv má přítomnost a aktivita otce na vývoj dítěte. V dalším textu jsou pak uvedeny v uvozovkách hlasy dětí v daných situacích a reprezentují těžkosti, s nimiž se děti většinou potýkají.
Nezapomínejme, že se mají malé děti tendenci vnímat jako střed světa a z toho plyne i veliký vliv na to, co se děje a případně vina za to, že se to neděje „dobrým“ způsobem. Ekonomickou rovinu jsem v tomto případě pominul, protože nemá na rozvoj dítěte takový vliv jako vzor otce.
Pyramida otcovství
A teď už vysvětlivky k obrázku rodinky před pyramidou. Také si pokládáte otázku: „Jakého tatínka doma máme my?“
Otec neexistující
Na spodní příčce je otec neexistující – otec neznámý, o kterém se nemluví. Jako by se nevědělo, kdo to je a jako by ani neexistoval. Dítě ale nějaký vzor otce potřebuje a byť může mít spoustu negativních vlastností, pro které by měl zůstat, kde je, je lepší, když přece jen existuje a je v nějaké podobě známý. Zejména synové tak mají vzor, se kterým se mohou jako muži identifikovat místo plavby v oceánu zmatku.
„Jsem vůbec člověk, když nemám otce? Asi ho někde mám, ale máma o něm nemluví, tak to byl asi prevít. A já po něm mám polovinu genů? No to je děs.“
Otec zavržený
Na podobné příčce je otec zavržený. Otec, který sice existuje, ale s dětmi se nestýká. Otec, o kterém děti slyší jen to špatné a s tím je pak start do života opravdovou komplikací…
„Co jsem provedl, že mám tak špatného otce?“ Když je táta špatný a já jsem po něm, jsem taky špatný? Možná dokonce otec odešel, protože jsem tak špatný.“
Otec chybějící
Poté následuje otec chybějící. Matka o něm sice mluví neutrálně, ale s dětmi se nestýká, jako by na ně zapomněl. Nejčastěji je to případ, kdy od rodiny odejde a na děti zapomene, protože si pořídí rodinu novou. Další možností je, že ho natolik svazují vlastní emoce (pocity viny, stud, negativní vztah s matkou), že s dětmi vztah udržet nedokáže. I když to nemusí být přímo negativní, chybějící obraz otce brání dětem rozvinout určité mužské vlastnosti.
„Co jsem udělal, že o mně táta nechce nic vědět? To jsem tak špatný, že mě nechce ani vidět?“
Otec nežijící
Na speciálním místě se vyskytuje otec nežijící. Zde hodně záleží na postoji matky k němu. Může otce třeba vyzdvihovat a nadměrně opěvovat jeho dobré stránky. Vytvoří tak nereálný obraz, který může v dětské duši způsobit rozpor.
„Když byl táta tak dobrý, proč si to v životě nezařídil tak, aby mohl být teď s námi?“
Nebo ho ze života vytěsní a je z toho otec neexistující.
Nebo jeho obraz udržuje v reálné podobě jako obraz člověka s pozitivními i negativními vlastnostmi a dává tak dětem možnost tento obraz přijmout a inspirovat se jím.
Otec nepřítomný
Na dalším stupínku je otec nepřítomný. Sem patří i otec, který v rodině je, ale protože je tak ponořený do své práce, případně koníčků, jako by ani nebyl. Zajistí rodinu ekonomicky a pokud poskytuje matce oporu a lásku, je zajištěno vše podstatné. Matka je spokojená a věnuje se dětem sama. Jsou tak nasyceny jejich primární potřeby, protože mají dostatek něžné péče a situace je uspokojivá až tak do šesti let věku vašeho dítěte. Pokud se ani poté nestane, že s ním otec začne trávit nějaký čas, začne mu mužský vzor chybět a hlavně chlapci pak postrádají příklad toho, jak se v určitých situacích zachovat. Otec má být dětem oporou při tlaku z vnějšího světa, prozkoumávat jej, má je vyvést z rodného hnízda, naučit se bránit a používat sílu vnitřní i vnější.
Může jim být příkladem při posouvání vlastních hranic. Děti se tak dokážou vymanit z původního objetí matky a postavit se na vlastní nohy. Pokud otec přítomen není, vyrůstají z nich neúplní jedinci s řadou vnitřních handicapů, jako jsou slabé sebevědomí, nedostatečné komunikační schopnosti, strach z žen a autorit, kterými byly celé mládí obklopeny a které musely poslouchat.
„Až já budu velkej, budu trávit víc času s dětmi a budu se jim snažit rozumět.“
Otec pasivní
O stupeň výš umístíme otce pasivního. Otce, který leží doma na gauči. Otce, který se dívá na televizi a jehož hlavní aktivitou je přepínání programů.
Ale teď pozor – pokud takovýto otec nabírá síly a odpočívá před dalším výkonem, poskytuje dětem dobrý vzor. Zejména v případě aktivní a náročné manželky může být příkladem, jak si obhájit prostor na odpočinek. V dnešní stresuplné společnosti, orientované na výkon, může být takovýto příklad velmi vítaný. Naučit se relaxovat, odpočívat, snít a přemítat může být důležitou součástí výchovy. Pokud váš otec vlastně relaxuje, pak je připraven vrhnout se do důležitých úkolů a poskytnout ostatním členům rodiny potřebnou podporu s klidným úsměvem, humorem i nadhledem, bývá to lepší, než otec aktivní. Jeho stinnou stránkou se stává vyčerpání, přetížení, nerudnost, případně vztek.
Otec aktivní
A teď už blíže k otci aktivnímu. To je otec, který jezdí s kočárkem a chlubí se miminkem v něm. Otec, který vodí a vyzvedává dítě ze školky. Otec, který se mu věnuje při hraní i čtení pohádek. Otec, který se s dětmi učí, který je podporuje v jejich zájmech, zajímá se o jejich výkony, vozí je na zápasy. Otec, který pomáhá naplňovat dětem jejich potřeby a který je jim vlastně vzorem pro jejich budoucí otcovství.
Otec hyperaktivní
Zvláštním případem na žebříčku je otec hyperaktivní. Tento otec nesnáší lenost, organizuje výlety, zajistí dítěti spoustu kroužků. Vzdělává děti v mimoškolních oborech a nenechá je odpočinout ani o víkendu. Bere je do muzeí, divadel, kin nebo na sportovní zápasy. Tady maminky také pozor, pokud po boku tohoto tatínka dokážete dětem poskytnout chvíli klidu, prostor pro odpočinek a vlastní hraní, je všechno fajn. Když se ale děti ocitnou ve vleku dvou aktivních rodičů, nenaučí se odpočívat ani relaxovat. Život mají sice pestrý, ale jsou závislé na vnějších stimulech, jejich vlastní vnitřní svět se nestačí rozvinout a tak mohou být v budoucnu dobrými služebníky společnosti, ale současně špatnými vlastními pány.
„Acho jo….táta už zase něco chce. Kdyby mne nechal na chvíli na pokoji………Aspoň jeden víkend bysme mohli zůstat doma, abych si mohl pohrát.“
Otec ideální
Nad naším pomyslným žebříčkem se vznáší otec ideální. Ideální otec naplňuje potřeby všech dětí současně, aby mezi nimi nedocházelo ke konfliktům. Naplňuje i otcovské představy své partnerky, babiček a různých kamarádek ženského pohlaví, vyskytujících se v okolí.
Tohle všechno dokáže, i když tyto představy a požadavky na něj kladené jsou vlastně protichůdné. Přiznejme si, že takovýto otec neexistuje a je to dobře. Umožňuje to totiž dětem přijmout vlastní nedokonalost. Vyrůstat se vzorem dokonalého otce a snažit se jít v jeho šlépějích může být pro dítě utrpením.
Chybovat tam, kde se chyby nedělají. Selhávat v některých úkolech, prohrávat, být nemocný, být bez práce. Tím správný otec dětem ukáže, že není vůbec prohra být na kolenou, když se umí znovu postavit a vydat se dál. Ukáže jim, že se dá žít s prohrami, chybami i selháním, to všechno s nadhledem, humorem a nakonec i s radostí.
