Cíle výchovy

V minulém článku jsme si položili pár otázek. Začněme teď tou první: Co je cílem základní školy?

Protože mě napadaly nejrůznější odpovědi, a ani jedna odpověď podle mě nebyla úplně správná,  zeptal jsem se ve svém okolí. Dostal jsem následující odpovědi:

  • Poskytnout základní vzdělání – psát, číst, počítat, všeobecný přehled o přírodě, zemi, lidech, historii a umění. Naučit vyjádřit myšlenku – slovně, písemně, umělecky, naslouchat.
  • Motivovat a dát pevné základy k dalšímu vzdělávání.
  • Učit všeobecné základy, fungování v kolektivu/celku, objevit a začít rozvíjet (společně s rodiči) přednosti dítěte.
  • Naučit děti základní školní dovednosti, vyhledávat si informace a naučit je logicky myslet.
  • Dát základ dalšímu vzdělání, naučit se komunikovat a spolu-pracovat se svými vrstevníky i dospělými, naučit se vlastní zodpovědnosti.

Vezmeme-li z těchto odpovědí to, co mají společné, tak jsou to základní školní dovednosti – číst, psát, počítat, komunikovat.

Naučit se komunikovat může vypadat jako zvláštní požadavek, protože učit dítě komunikovat by znamenalo, že to na vstupu do školy neumí. Z kontextu ovšem vyplývá, že jde spíše o rozvoj komunikačních schopností. Ke komunikaci mohou sloužit různé formy – psaní, čtení, kreslení, atd. Což nás vrací jen už ke zmíněným dovednostem. Jde ale hlavně o obsah, tj. dítě má umět komunikovat se svým okolím o tom, co se dozvědělo o světě, o přírodě, o společnosti, historii, kultuře atd. K tomu potřebujeme získávat velkou slovní zásobu a to se, dle mého názoru, škole daří.

Pracujme tedy chvíli s hypotézou, že výše zmíněné dovednosti jsou opravdu cílem základního školství. Vynoří se okamžitě otázka: Je opravdu 9 let, tedy cca  8100 hodin, potřeba k tomu, aby se dítě naučilo číst, psát, počítat a předávat naučené informace?

Zdá se to jako dlouhá doba.

Hlavní ale je, naučit se těm informacím rozumět. To je mnohdy práce na celý život.  

Čemu všemu by měl mladý člověk po skončení základní školy rozumět? Vracím se tedy k cíli základní školy.

Podívejme se dál – co můžeme k cíli základního vzdělání najít na internetu. Poměrně dobrý popis, z mého pohledu, je na Informačním a vzdělávacím portálu Zlínského kraje a to konkrétně toto:

“Základní vzdělávání vede k tomu, aby si žáci osvojili potřebné strategie učení a na jejich základě byli motivováni k celoživotnímu učení, aby se učili tvořivě myslet a řešit přiměřené problémy, účinně komunikovat a spolupracovat, chránit své fyzické i duševní zdraví, vytvořené hodnoty a životní prostředí, být ohleduplní a tolerantní k jiným lidem, k odlišným kulturním a duchovním hodnotám, poznávat své schopnosti a reálné možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o své další životní dráze a svém profesním uplatnění.”

Zamyslel jsem se víc nad touto definicí a napadlo mě. Byl by člověk pouze se základním vzděláním hrdý, že dospěl k tomuto cíli?

Značně o tom pochybuji.

Ukazuje se totiž, že lidé, kteří mají jen základní vzdělání, tvoří velkou část “klientů” v sociálních službách (problémy s hospodařením, výchovou, zaměstnáním a tedy integrací do společnosti).

Takže tu máme dost zásadní paradox:

Na jedné straně tráví naše děti velké množství času v základní škole, na druhé straně je výstupem základní školy občan, který bude mít bez dalšího vzdělávání s velkou pravděpodobností problémy v životě.

Tady je na místě se zastavit. Nechci, aby tento článek vyzněl jako filipika proti školství.

Na druhou stranu totiž, prostředí ve kterém žijeme, je z velké části ovlivněno školstvím, protože všichni jsme jím prošli a na základě toho, co jsme se tam naučili, toto prostředí pomáháme spoluvytvářet. Protože se nám většinou žije dobře, nelze než školství poděkovat a uznat, že odvádí obrovský kus dobré práce.

 

Tak kde je tedy ten rozpor?

 

Pokusil jsem se zkrátit definici cíle základního školství, a vychází mi, že cíl lze shrnout do slov – Naučit se se učit. To dává smysl, protože na prvním stupni se děti naučí základní školní dovednosti a na druhém rozvíjejí zejména abstraktní myšlení. V tomto směru škola zajišťuje perfektní výsledky.

Jenže ouha – představíme-li si to teoreticky, dostáváme na výstupu ze základního školství armádu jednotlivců, jež jsou schopni si měnit program za pochodu tak, aby se adaptovali na vnější prostředí. To je ovšem ideální zaměstnanec a občan, který se pod tlakem vnějšího prostředí (stát, firma) formuje tak, aby přežil a měl se pokud možno dobře. V takovém ideálním světě by se potom chovali všichni jako roboti bez duše, kteří systém zásobují svou energií a udržují ho v chodu, aniž by věděli proč.

Naštěstí to takto není. Zbytek ve výše citované definici obsahuje totiž naučit se myslet, komunikovat, spolupracovat, chránit sebe a své prostředí a být tolerantní.

Tohle vede k člověku, který už je značně samostatný a zároveň se dokáže rozhodovat nejen podle instinktů (útok, obrana, ustrnutí), ale také podle vyšších úrovní (emoce, myšlení).

Otázka je, co tedy takového “robota” řídí? A na to se skrývá odpověď v posledním spojení definice a to je “poznat své schopnosti a uplatnit je na cestě ke své profesi a v ní”. Mladý člověk v 15. letech často rozpozná své schopnosti jakožto nedostatečné vzhledem k pracovnímu trhu, a vede ho to k dalšímu studiu. A proto je střední a vysoké školství zaměřeno zejména odborně, protože jejich cílem je poskytnout mladému člověku takové dovednosti, aby později získal profesní uplatnění.

Cílem školství je tedy zejména připravit člověka na práci, což je dobře, protože bez práce by skončila naše společnost pravděpodobně v morálním úpadku.

Je ale na místě otázka, zda-li je to dostatečný cíl. Práce totiž v našem současném pojetí znamená výkon. A jen výkonově zaměřená společnost není zdravá.

Podívejme se do  přírody. Stromy rostou bez pocitu nutnosti odvést práci a dosáhnout výkonu. A jak se jim daří. Stačí se na jaře rozhlédnout. Květiny voní, stromy se zelenají, ptáci cvrlikají. Kde tu je vidět nějaký práce nebo výkon? Všechno funguje tak nějak přirozeně.

Jaká by tedy měla být zdravá a přirozeně fungující společnost? Někoho napadne, že prvobytně pospolná. Ale já věřím, že je důležité, že se lidstvo vyvíjí a dosahuje rozmachu. Jen občas docházím k výkyvům tu doleva, tu doprava a ty je potřeba korigovat. Přichází tedy čas odklonit se od přílišného zaměření na výkon?

Jestliže škola připravuje člověka na práci, tak tu zbývá hlavně rodina, která může korigovat příliš velké zaměření na výkon.

Vraťme se tedy k druhé zásadní otázce, co je cílem rodinné výchovy – opět přidávám odpovědi z mého okolí:

  • Milovat a usměrňovat, dát hodnoty, pravidla, hranice, sociální cítění, empatii, podpořit vzdělávání a otevřenou komunikaci.
  • Vychovat z dětí „zdravě sebevědomé“ lidi a nastavit jim morální hodnoty a základní pravidla sociálního soužití se zbytkem světa.
  • Dát základ, nastavit dítě/osobnost, pak podporovat při jednotlivých stupních vývoje, vzdělávání, životních etapách.
  • Připravit do života zdravě sebevědomého, vnitřně svobodného jedince, který bude vybaven základními společenskými pravidly, ale bude v rámci nich šťastně prožívat vlastní život.
  • Základní společenské a morální hodnoty, které by měly být dodržovány po celý život, zázemí a útočiště.

To, co mají tyto odpovědi společné, je zejména abstraktní jazyk a nejasnost, co to vlastně prakticky znamená. Ale cítíme, že mají hodně společného a rozhodně v nich není akcentován výkon či práce. Spíše je tu tendence k sounáležitosti. Což je dobře, protože člověk je tvor společenský a sám by nejspíš dlouhodobě nepřežil.

Odlišnosti, které se skrývají ve výše uvedených odpovědích, jsou velmi důležité. Odráží totiž pestrost přírody, která je zásadní pro přežití a vývoj. Jen tak se totiž mohou různí jednotlivci doplnit v různých situacích, pomoci si navzájem a posunout lidstvo dál.

A tak vidíme, že rodina má mnohem důležitější roli při výchově než škola. Jejím cílem, byť skrytým, je pokračování rodu. A to vede dost podstatně k životní cestě člověka. Postavit se na vlastní nohy, přivést na svět potomky, vychovat je a poté se pokud možno přičinit o nějaké zlepšení našeho prostředí.

Což mne vede k závěru, že pro mne je cílem výchovy samostatný mladý člověk, který je připraven prožít zdravý a správný život, ve kterém přinese užitek ostatnímu světu.

Samostatnost vnímám zejména v ekonomickém směru – nebýt závislý na rodičích, být schopný se postavit na vlastní nohy, najít si práci, bydlení a postarat se sám o sebe.

Zdravý život – bez zásadního zdravotního a psychického utrpení – zdravé vztahy se svým okolím, vyjasněný vztah sám k sobě – kdo jsem, kam jdu, jaké jsou moje potřeby a jak si je mohu naplnit

Přinést užitek svému okolí – ať už se jedná o rodinu, přátele, práci, sousedy, lidstvo nebo přírodu, je fajn být svému okolí prospěšný. Nemusí to znamenat žádnou dřinu – tak jak nás potěší krásná květina, tak někteří lidé jsou stvořeni k tomu, aby ostatní těšili jen svou přítomností, nikoliv činem.

Správný život – v souladu s vyššími principy

Otázkou je, jak k tomuto cíli přispívá škola, rodina a případně i daný člověk sám.

Příště se podíváme, jak je možné k tomuto cíli dospět.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.