Tátohraní a mládež

Když jsem zkoušel rozjet kroužky pro starší děti a mládež – 13 let a výše, zjistil jsem, že se na ně skoro nikdo nehlásí. Čím to je? ptal jsem sám sebe. Už si nechtějí hrát?

Má to několik důvodů:

• Chtějí se specializovat na něco, co je opravdu hodně baví – nejčastěji sport. Věnují se tak jednomu – dvou sportům naplno, tj. 2-4 tréninky týdně, někdy i více. Ve zbývajících dnech odpočinek, případně učení do školy.
• Nechtějí experimentovat a zkoušet nové věci – často zůstávají u věcí, které začali jako mladší.
• Hodně dělají věci spolu – nejčastěji se spolužáky, a dostat je do nové skupiny je poměrně těžké.
• Ztrácejí důvěru v dospělé – nastupuje puberta, dospělí jsou pro ně na druhé straně barikády. Vzory jsou pro ně zpěváci, herci, sportovci a vedoucí kroužku už pro ně není inspirace.
• V dnešní době tráví mnoho času na sociálních sítích. Je to pohodlné a přináší jim to, to co ve svém rozvoji enormně potřebují – podporu a zájem ostatních. V rámci puberty se totiž mají osamostatnit. Na jedné straně se vymezují proti rodičům, na straně druhé je málokdo tak vnitřně silný, aby to dokázal ustát sám. Potřebují podporu podobně starých kamarádů, kteří chápou, co se v nich děje a mají to podobné. Bohužel přes sociální sítě je to zdánlivě jednoduché (nemusím nikam chodit, mohu být v teple domova) a zároveň bezpečné (mohu si rozmyslet, co napíšu, nemusím psát pravdu, mohu zjednodušovat) ale důsledek je jasný – místo autentické komunikace si na komunikaci mohou jen hrát. Ovšem jako vždy záleží na míře – může to být jak hodně důležitá a autentická komunikace, tak nereálné povídání o blbostech. Je to podobné jako s ohněm – sociální sítě jsou dobrý sluha, ale špatný pán.

Co je na to všem asi nejpodstatnější?
Málo zkoušejí nové věci – jejich pohled na svět se zúží na školu, sociální sítě, televizi a v lepším případě knížky. Tímto zúženým pohledem projde jen to, co má největší mediální pozornost a to, co je trendy. Takhle totiž sociální sítě fungují – nabízejí vám obsah, o který je zájem. O co je zájem, o tom rozhoduje počet sledujících. A tak se vytváří mainstreamový obsah – dostane se k vám především to, co zajímá většinu populace. Vytváří se tak prostředí, ve kterém má jednotlivec sice větší možnosti než předchozí generace, ale zároveň se zesiluje mainstream, který ho svádí do větší uniformity.

Co s tím?

Podporovat je jakýmkoliv způsobem ve zkoumání světa a svých vlastních možností v něm, ideálně napřímo. To jest cestováním, návštěvami, exkurzemi. Když to nejde, tak alespoň sdílením svých vlastních zkušeností o svém mládí anebo ještě lépe o svých současných zkušenostech z práce atd.

Co je nejlepší?
Nejlepší je, pokud mají kolektiv, se kterým mohou cestovat a dozvídat se nové věci. Například se sportovním oddílem na soustředění, zápasy atd. Nebo se skauty na výlety a výpravy. Nebo s pěveckým souborem. Mohou si tak vyzkoušet nové situace a poznávat. Co to přináší? Poznání:
ať už sebe (jak co snáším, co zvládnu, kde jsou hranice pohodlí, co považuji za bezpečné a co už ne) tak skupiny (kdo je jaký kamarád, co kdo umí ještě jiného, …) tak nové kamarády nebo nová prostředí.

Jak je to tedy vlastně s tím dětským hraním? Znamená to, že děti ve věku 13-18 let si už nehrají? Pominu teď počítačové a deskové hry, to je specifický fenomén.

Je jasné, že na prvním místě je sport. Je to vlastně hra. Paradoxně, někdy v ní jde tak moc o výsledek, že už to hru nepřipomíná a mění se v dřinu, jednostrannou zátěž a neadekvátní nápor na psychiku. Podstatná je tady osobnost trenéra. Ten dokáže zásadním způsobem ovlivnit přínos sportu jednotlivci, a udržet tak rozvoj v rovnováze.

Ale co ti, co nesportují? Nemají pro to třeba vlohy nebo nenašli v sobě nadšení pro jeden konkrétní sport a směřují spíše k univerzálnímu pohybu.
Pro ty je ideální skaut, případně alternativa v podobě TOMíků, Pinoýra či Ligy lesní moudrosti. Protože je to širší téma, budu se mu věnovat v příštím díle.